Pocity jsou volba

Nevím jak to máte vy, ale já jsem se roky se svými pocity prala. Přiznám se, že jsem žila v těžké nevědomosti a před x lety vůbec nevnímala nějaké spouštěče mých automatických reakcí a vůbec jsem netušila, že bych si svým myšlením, nebo vědomou práci s pocity mohla měnit život.

Při cestě sebepoznáním jsem pochopila, že moje pocity jsou moje jen do té doby, dokud se s nimi budu ztotožňovat. Pokud je nechám být tak, jak jsou, pak přestanou být mými a přestanou mě ovládat.

"Dopracovat" se ale do tohoto stavu nebylo hned a taky ve všech životních situacích mi rozhodně nešlo si pocitů nevšímat, být jen v roli pozorovatele a nechávat věci být.

Když mě ovládl nějaký hodně silný program mysli, na těle se projevily "nežádoucí" pocity a už to jelo. V okamžiku, kdy už se rozběhne kolotoč emocí a pocitů už s tím nešlo nic dělat.

Taky se objevily různé životní situace jako moje velké výzvy a já se k nim musela nějak postavit. Čekat roky až budu "jen čistým vědomím" bez ega by byla ztráta času. Uvědomovat se je hezký, je super být bdělý, ale některý situace prostě vyžadují okamžitý jednání a je fajn je mít prostě vyřešený.

Když budu hodně otevřená a prozradím vám něco z mého soukromí, tak vám s upřímností řeknu, že moje největší výzva pro mě bylo přijmout "cizí" děti. Kdo jste rozvedený a sdílíte domácnost s dětmi vašeho partnera, jistě mi dáte za pravdu, že je to velká výzva. Jiné návyky, jiné chování, jiný přístup k životu, jiný styl úklidu- nebo spíš vztah k pořádku či nepořádku, jiné životní postoje. Na druhých máte tendenci vidět jen to špatné. Nejsou to vaše děti, tudíž to "špatné" vám ničím dobrým prostě nedorovnají. Nemůžete se s nimi pomazlit jako s vlastními, když vás naštvou, nemůžete s nimi zažívat to, co zažíváte se svými. Navíc k "cizím" jste míň shovívaví. Teda aspoň já jsem to tak měla.

Věčné porovnávání čí děti jsou lepíš, touha ega mít vlastní děti chytřejší, čistotnější, vtipnější, víc socializovaný, věčný vnitřní boj sám se sebou:-)

Ale ať se dostanu k jádru věci.

Časem, po dlouhém boji, kdy se můj život odvíjel od toho, jestli je sudý, nebo lichý týden jsem zjistila, že už to takhle nechci. Že nechci být omezená, že si oni (manžel a jeho bývala žena) vybrali "střídavku". Že chci žít svobodně. Že si chci život užívat bez podmínek. Chci se cítit hezky, v klidu, bez omezení a rozhodně nechci, aby mě měl někdo v hrsti. Aby mě někdo druhý nějak ovlivňoval.

Trvalo mi ale několik let, než jsem si dovolila to pustit.

Než jsem si dovolila vůbec začít na tomto pracovat. Přišlo mi nefér to, že já musím pořád něco přijímat. Že já musím pořád něco v sobě měnit. Nejjednodušší by přeci bylo, kdyby měla ve své péči děti matka, tak jako je mám já a já si v klídku žila s manželem a našimi společnými dětmi svým životem.

"Nóooo tak holčičko, takhle to rozhodně nefunguje! Pokud na něčem lpíš a chceš měnit svět venku jen pro svoje dobro, házíš sama sobě klacky pod nohy a stavíš velkou barikádu, kterou stejně budeš muset jednou překročit!"

A taky že jo. Čím víc jsem byla každou neděli při jejich příjezdu naštvaná, tím byla situace horší. Postupně u nás byly manželovy děti častěji, všechny státní svátky, jarní prázdniny, Velikonoce atd. vycházely na náš týden. "Taková nespravedlnost! Matka si trajdá v klídku bůhví s kým po vejletech a já, místo abych si život konečně užívala, sedím doma na zadku a peru koše prádla jejích slavnejch dětiček, který mají co dělat, aby mě ráno vůbec pozdravily. Super!"

A co teď. Jak z toho ven. "Mám nejlepšího manžela na světě, chodící čistý vědomí. Můžeme se mít skvěle, vlastně se máme skvěle, on se má skvěle, on moje děti přijal, jediný, kdo si brání ve štěstí jsem já sama."

A tak jsem si musela přiznal, že do toho jdu . S plným vědomím toho, že pokud chci mít v životě klid, musím se naučit pracovat se svýma emocema a pocitama. Že jsou v životě situace, který se vyplatí řešit teď a nečekat, až budu osvícená.

A tak jsem místo věčné snahy někoho přijímat, věčnýho řešení jestli situace procházet, pozorovat, zvědomovat, hledat co mi to ukazuje, šla přímo do akce. Rozhodla jsem se vyměnit negativní pocit za pozitivní a pevně se v něm ukotvit. Vymazala jsem ze své mysli spouštěče a programy, který aktivovaly blbý pocity.

A co se stalo? Změnilo mi to život. Přestala jsem řešit, jestli je sudý nebo lichý týden. Přestala jsem řešit, jestli za někoho něco dělám, peru hadry někomu jinýmu, přestala jsem vymýšlet strategie, jak mít doma co nejmíň "cizí" děti, přestala jsem se hrabat v tom, kdo z nás má lepší život a proč.

Kromě toho, že jsem našla klid v sobě a změnil se můj vnitřní svět, změnila se i situace venku.

Ne, že by se změnil kompletní plán "služeb" výchovy, pořád máme střídavku, ale najednou vychází svátky a prázdniny tak nějak půl napůl. Najednou se nám stane, že v našem víkendu jedou děti k mamce a my máme nečekaně čas pro sebe. Najednou se stane, že některý dítě zůstane u kamarádů na víkend. Najednou je všechno prostě jinak.

Pokud máte podobný příběh, máte se v životě hezky, ale k dokonalosti vám chybí uchopení nějakýho zásadního problémů, naučte se pracovat se svými pocity. Změní vám to život.

Pocity jsou jednoduše volba.

Vyberte si pro svůj život pohodu. Netrapte se, nehledejte strategie toho, jak změnit svět venku. Situace venku nám totiž ukazují jenom naše omezení a dokud si je my sami nezpracujeme, dokud si mi sami nedovolíme prožívat život jinak, budou se nám jednoduše vracet.

To je prostě fakt.

S láskou Lenka.